Příběh Magdalény, jedno dítě nestačilo, další si vzala dětského domova

28. 07. 2020

Náš příběh začal téměř totožně jako u většiny samoživitelek. Před asi pěti lety jsem potkala charismatického, usměvavého muže, který mě okouzlil od první chvíle. Naše láska překonala spoustu překážek a po pár měsících se na těhotenském testu objevily dvě čárky.

Život se zdál vysněný

I přes počáteční váhání, zda celou situaci zvládneme, jsem za několik týdnů běhala po obchodech s miminkovským oblečením a těšila se. Partnerovi se dařilo v práci a dokonce jsme našli větší, útulnější byt se zahradou. Těsně po porodu jsem úspěšně dokončila vysokou školu a vše bylo jako zalité sluncem.

Ovšem jen do doby, než jsem začala mít první podezření, že u přítele není vše v pořádku. Zanedlouho se mé tušení potvrdilo a ukázalo se, že za divným děním kolem nás stojí drogy. Dalším šokem bylo zjištění, že partner není jen uživatelem, ale že pervitin sám vyrábí.

Veškeré snahy a domluvy vždy skončily dřív, než začaly a první podmínečný trest na sebe nenechal dlouho čekat. Ani podmínka a ani úsměv naší dcery však nepřekonal touhu po té euforii, kterou mu pervitin přinášel.

Když se začali kolem bytu pohybovat divní lidé, na nic jsem nečekala, sbalila si věci, dceru a odešla k rodičům. Po dvou měsících se mi naskytl skvělý pronájem bytu, takže jsem neváhala a po dlouhé době v nejistotě si užívala pocit vlastního zázemí.

Práce v děcáku

Jednoho dne zazvonil telefon, ze kterého se ozvala nabídka práce v dětském domově na částečný úvazek, myslela jsem, že víc šťastná už být nemůžu. To jsem se ale pěkně spletla. Díky fungující rodině jsem práci mohla vzít i přesto, že dceři byly teprve necelé dva roky.  

Do dětského domova jsem jezdila 2-3 týdně. Prostředí domova jsem znala z dob, kdy jsem zde vykonávala studentskou praxi. Většina věcí a procesů mi tak nebyla cizí. Za dobu mé nepřítomnosti však přibylo i několik dětí. Hned druhá směna znamenala první, řekla bych, osudové setkání.

Můj zrzeček Marcel

Ty rošťácké oči a zrzavé vlasy 14letého Marcela byly pro většinu personálu postrachem. Mně však otevřely bránu k dobrému srdci a spoutané dětské dušičce, která tak touží se rozletět. Byl to lotr každým coulem, ale zároveň jsem nikdy nepotkala tak upřímné dítě, které se s tím vším zlým, co mu život připravil, statečně pere.

Brzy jsem poznala, že jediné, co z něj činí největšího rebela, je nedostatek lásky a chybějící rodina. Každá směna pro mě byla od té doby radostí, protože byť jsem odjížděla od své dcery Markétky, přijížděla jsem k chlapci, kterému jsem toužila říkat syn.

Jasný cíl, chci ho domů

Jak plynul čas, stával se můj cíl jasnější a jasnější. Nechtěla jsem opouštět dceru, abych viděla syna. Chtěla jsem vidět jejich radostný úsměv a klidný spánek v jednom domově, v tom našem. Byl to sen, se kterým jsem každý večer usínala a ráno se probouzela. K jeho splnění však vedla trnitá cesta. Můj věk, malá dcera a jen pronajatý byt byly z odborného pohledu velkým problémem pro pěstounskou péči.

Hněv a zášť moji rodiny, při představě přijetí cizího dítěte, byly velkým problémem pro možnost dát chlapci harmonickou rodinu. Ani jedna z těchto věcí však nepřekonala tu euforii a radost, když jsem při první víkendové návštěvě mohla vidět syna i dceru jak si spolu hrají. Přesto, že syn je od dcery o celých 13 let starší, nic to na jejich souhře nezměnilo.  

V tu chvíli jsem věděla, že už mě nic nezastaví. Byla jsem připravena se vzdát všeho, co jsem měla, abych tenhle obrázek mohla mít na očích dnes a denně.

Sepsala jsem návrhy k soudu a vrhla se do boje. Díky skvělé paní na OSPOD jsem Marcela dostala domů ještě dřív, než bylo nařízeno soudní jednání. Náš nový život se tak rozjel hned po letních prázdninách a u únorového soudního jednání dostal korunku, zvanou schválení pěstounské péče, zpečetěné soudním razítkem.

Sen je zpátky, moje opravdová rodina

Marcel začal ihned po příchodu k nám dělat svůj vysněný sport MMA, kterému věnuje stoprocent svého volného času a všichni věříme, že ještě dokáže velké věci. Dcera si užívá denní přítomnosti svého velkého bráchy, se kterým může blbnout a užívat si sourozenecké pošťuchy.

A já… já jsem tou nejpyšnější mámou, která se dnes a denně dívá na své dvě děti, které miluje nadevšechno na světě a je utvrzená v tom, že když člověk něco chce, musí za to nezdolně bojovat a že s klidem může poupravit známé klišé „Krev není voda.“ na „Krev není voda, ale taky není všechno!".

VÝDEJ ESHOPU A KANCELÁŘE

Mělnická 109, Líbeznice 250 65
(logistický park, admin. budova 2. patro)
+420 702 019 159
info@klubsvobodnychmatek.cz

FIREMNÍ ÚDAJE

Klub svobodných matek z.s.
IČ 06959971, DIČ CZ06959971
Ďáblická 535, Líbeznice 250 65
ředitelka: Dana Pavlousková
Číslo účtu: 578344002/5500

© mStranka.cz
Chcete vlastní web zdarma? Napište nám

^